Trochu jsem se bál, jaká bude úroveň českého překladu a zda by nebylo lepší koupit anglický originál, i když by to bylo trošku dražší, ale nakonec musím říct, že překlad předčil má očekávání. Občas je to sice trošku slabší, ale jako celek je to opravdu povedené, kniha si zachovává opravdu jednoduchý vypravěčský styl a ono uchvacující tempo, kterým je proslulá.

David Allen je zkušený kouč a poradce v oblasti time managementu a metoda GTD je celosvětově hodně úspěšná, máte-li problém s time managementem, určitě doporučuji si knihu přečíst. O této metodě získáte mnoho informací i na webu, ale já má radši knížky

Základem celé metody je vytvoření si systému, který vám pomůže si zorganizovat veškeré vaše úkoly – ať už se jedná o práci nebo osobní život. V podstatě se zbavíte stresu pramenícího z toho, že neustále myslíte na to, že musíte něco udělat (nebudete na to myslet, protože to budete mít zaznamenané jinde, než v hlavě) a naučíte se problémy rozložit na úkoly, což vás povede k snadnějšímu vyřešení všech projektů.

Dexter je lehce detektivní seriál, který není nijak moc náročný na konzumenty a přináší docela atraktivní prostředí. Dexter je totiž expert na krev na policejním oddělení v Miami. Z kapek krve tedy dokáže odvodit, co se na místě činu stalo. Krásná práce plná červených provázků a úchylných vtipů.

Dexter je ale trošku jiný. Jako malé dítě byl nalezen v ratolišti krve své mrtvé matky a ujal se ho policista, který ho našel. Dexter díky této události nemá city, necítí emoce a má touhu zabíjet. No a ten hodný policista ho vytrénoval, aby jeho vraždy policie neodhalila a vytvořil mu jakýsi kodex, podle kterého si Dexter své oběti vybírá a následně zabíjí. A Dexter zabíjí pouze před zákonem utíkající zločince. Krásná ukázka dvojího života.

V seriálu pomalu odkrýváte minulost Dextera, o které ani on zase tak moc neví a sledujete běžný život takového normálního zabijáka. Trošku přeháním, zápletka je doopravdy hodně vyvážená a zajímavá, ale nebudu ji zde prozrazovat, protože tento seriál doopravdy stojí za shlédnutí.

Brzy začne běžet třetí sezóna, každá sezóna má svůj hlavní příběh, který se v posledním díle ukončí a vy tak nemusíte čekat na další sezónu, abyste zjistili, jak to dopadne.

Seriál je překvapivě velmi kompaktní a nekazí to ani drobné chybky – nejmarkantnější je poněkud neujasněný názor Dextera, zda má city. Samozřejmě pořád tvrdí, že nemá, ale někdy se chová, jako by měl. Uvidíme, zda nám scénáristé v této oblasti přinesou nějakou změnu v nové sezóně a toto bude passé.

První sezóna Prison Breaku se odehrává ve věznici Fox River a v konspiračně paranoidní náladě se nese celá zápletka, která seriál neopustí ani v dalších sezónách. V první se tedy podaří skupince vězňů uniknout z věznice. Ve druhé sérii vás poté tvůrci obšťastní životem na útěku. Chvilku to je zajímavé, později stereotypní a nakonec z toho máte jen pocit natahování seriálu za účelem vydělání nějakých těch dolárků. Třeba konec-nekonec mě naprosto znechutil. Zvláště v této sérii tvůrci používali stejné postupy, zvláště pokud se jedná o kameru a gradaci dramatických scén. Opakovaný vtip přestává být vtipem, to samé se dá říct i o stejných postupech v seriálu.

Když vyšla 3. sezóna, seriál se dostal do nového prostředí, které mě osobně okouzlilo. Věznice Sona tomu dodala švih a poslední díly této sezóny byly skvělé. Proto jsem se moc těšil, co tvůrci vymyslí do nové řady. Viděl jsem zatím první 4 díly a musím uznat, že mě seriál chytl opravdu moc. Vypadá to, že Prison Break rozjíždí svou nejzajímavější sezónu, takže si ji nenechte ujít.

A pokud se chcete zasmát, mrkněte na česky dabovanou verzi, která běží pod názvem Útěk z vězení, takhle směšný dabing jsem ještě neslyšel.

Nakonec jsem se vydal na protiproudu, což je mini festiválek v Moravských Budějovicích. Prostředí je také více než příjemné a vše se odehrává při pěkné, rodinné atmosféře. Program byl hodně nadupaný, tak jsem vyrazil. Sice jenom na druhý den, ale stálo to za to. První den měli prý stejně nějaký problém se zvukem, takže bylo obrovské zpoždění a pauzy.

Hned kolem třetí hodina nastoupila Laura a její tygři, i když bez Laury. Přesto ukázali, že jsou to profesionálové a koncert byl doopravdy hodně povedený. Inu Laura. Po nich se na řadu dostali tvrdší Cocotte Minute. Jo, dobrá kapelka. Sice ne úplně můj styl, ale zahráli pěkně a bylo to zábavný.

November 2nd byli pro mě průser týdne, hodně rozjeté publikum se jim podařilo perfektně uspat, hlavně první půlkou vystoupení.

Ale ten hlavní důvod proč tento zápisek píši byli následující kapely. Na -123 minut jsem se těšil hodně a byl jsem zvědav na to, jak si povedou s novým bubeníkem. A musím říct, že ten koncert byl naprosto super. Minuty nikam nespěchali, přestože měli hrát ihned po skončení ještě v jiném městě a koncert si užívali. Hudba se s novým bubeníkem trošku změnila, ale těžko se to popisuje, je nutné to slyšet.

Následovali Skyline a OhmSquare. Totálně doporučuji na ně zajít. Se Skyline zpívá Marka Rybin (bývalá zpěvačka Gaia Messiah) a je naprosto dokonalá. Každopádně to byla moc povedená akce a poslední tři jmenované kapely předvedly užasná vystoupení.

Mimoto jsem byl na koncertě začínající a slibně se rozjíždějící kapely 4th soul. Určitě doporučuji. Vypadá to, že po prázdninách začne kapela objíždět ČR, takže kontrolujte jejich seznam koncertů a třeba se vám je podaří někde uvidět naživo. Je to doopravdy zážitek.

Knihu bych zařadil stylově někam mezi magický realismus. I když si myslím, že magický realismus v podání Gabriel García Márqueze bude pro naše končiny mnohem přístupnější, přece jenom se vychází z mystiky dané lokality a mnoho lidí v České republice s teorií duchů a přenášení mysli vycházející z japonské mytologie seznámeno není.

Hned od prvních stránek knihy vás autor vrhne přímo do děje a postupně vás nechává rozkrývat a poodhalovat motivy jednotlivých postav. Zhruba od třetiny knihy se poté ustálí rozvržení knihy na po kapitolách se střídající příběhy dvou lidí, které se na konci knihy protnou. Hlavní postavou je však pořád patnáctiletý kluk – Kafka Tamura. Zde je milý odkaz na literaturu vycházející z českých luhů a hajů. V první třetině se tedy střídá příběh Kafky, který se rozhodně utéct z domova a výpovědi několika lidí z vyšetřování vedeného armádou spojených států někdy těsně po 2. sv. válce. Jedná se o případ náhlého hromadného omdlení skupinky dětí, kdy se nepodařilo nalézt příčinu.  Posléze se druhou hlavní postavou stane jeden chlapec, který patřil k oněm omdlelým dětem.

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se v knize setkáme s trochu nadpřirozenými jevy a zápisky z vyšetřování jsou osvěžujícím zpříjemněním knihy a osobně jsem se moc těšil na nějaké rozřešení, které bohužel nepřišlo a bez nějakého uzavření celé tyto zápisky sloužily jenom k uvození nové postavy (no přeháním, ale stejně je autor bez povšimnutí odhodil). Stejně tak mi bylo líto, že si autor nepohrál do detailu s více věcmi a trošku je nerozvedl, respektive nezasadil do logického rámce. Takto prostě při čtení musíte přijímat daná fakta a nepřemýšlet nad nimy.

Později se v knize objeví duchové, mluvení s kočkama a místy se autor uchýlí k větší abstrakci a vy se tak dostáváte do úplně jiných světů. V nich se autor pohybuje přirozeně, ale ono provázání jednotlivých částí příběhů a přesunů mezi jednotlivými realitami mi přišlo nedokonalé – prostě to skřípalo.

Co se mi na knize asi nejvíce líbilo, byl fakt, že autor nešetří odkazy na západní kulturu. Dostane se tak na muzikanty z konce dvacátého století i antiku. A to mám rád. Děj se zaobírá nemožností úniku svému osudu, stejně jako například Oidipus, který je v knize hodně často odkazován.

V knize vás čeká i několik bizarností ve stylu Irvinga, jako například muž, který se narodil s ženským tělem (vypadá jako muž, ale má vagínu, ne však už větší prsa), ale je homosexuál, takže provozuje pouze anální styk s muži a vaginálně je tak vlastně panna. Avšak jak jsou u Irvinga tyto bizarnosti příjemné a lze je přijímat s obrovskou lehkostí, zde na mě působily dojmem jisté nucenosti.

Knihu přeložil Tomáš Jurkovič. Nevím nakolik je složité překládat z japonštiny, ale na prvních zhruba 100 stranách se mi nelíbila jistá stylistická nešikovnost, rozdílnost a zadrhávání. Poté jsem si na to buď zvykl a nebo byl zbytek knihy více vybroušený. Jinak se kniha četla docela příjemně a rychle.

Knihu určitě doporučuji k přečtení, zvláště máte-li kladný vztah k japonské kultuře. Přestože se dle mého názoru nejedná o nijak dokonalé dílo a ani převratnou knihu, určitě se vyplatí si ji přečíst a udělat si na ní vlastní názor.

Jenže včera jsem se dodíval na poslední díl 4. sezóny. Je jich kvůli stávce scénáristů bohužel jenom 16, ale kvalita zde nahrazuje kvantitu. Už od prvních dílů se výborně bavíte. House hraje hru, která do seriálu přivede spoustu nových postav. Do toho přicházejí zajímavé nápady jako léčba na dálku pomocí moderních technologií nebo pomoc státním službám. Ale to hlavní přijde na konci sezóny! Poslední dva díly jsou naprostým scénáristickým mistrovským dílem. A nejenom tím. V celém seriálu je perfektní hudba, kamera, střih a samozřejmě herci. Ale tyto 2 poslední díly završily tuto sezónu naprosto dokonale (musel jsem o tom prostě napsat, fakt mě to nadchlo).

Celá 4. sezóna přichází se skvělými nápady a ani chvilku to není nuda nebo stereotyp. Završení je bombastické – připravte si kapesníčky…

Děj se odehrává na maloměstě a příběh nás dostává do party několika grázlíků, živících se vloupačkami a krádežemi. A pitím piva. Hlavní hrdina, Earl, jednoho dne vyhraje $100 000 a během 10 vteřin los ztratí, když ho srazí auto. V nemocnici pak v televizi uslyší myšlenku, se kterou se dokáže ztotožnit – kdo koná dobro, čeká ho dobro a naopak. Takže rychle sesmolí seznam všech zlých věcí, co kdy provedl a následně se je vydá odčinit. A to je zápletkou jednotlivých epizod. Na začátku je na seznamu asi 200 věcí, co je potřeba napravit (Earl však musí sem tam něco připsat; třeba když srazí značku na autobusové zastávce), takže se máme na co těšit.

Seriál je natočen velmi dynamicky, střídají se scény z minulosti s přítomností a vše doprovází komentář Earla. Perfektně zachycená atmosféra maloměsta a výborně podané charaktery jsou pak už jen třešničkou na dortu. Například bratr Earla je doopravdy úžasný a jeho bývalá manželka zase neobvyklá kost.

Určitě vám doporučuji se na seriál podívat, pokud chcete načerpat více informací nebo stáhnout titulky, podívejte se na jedny české fan stránky.

A o co tedy jde? Dostáváme se sklepa jedné velké firmy, ve které pracují dva ajťáci – Joy a Moss. Hned v prvním dílu seriálu k nim, víceméně omylem, přichází Jen, která by jim měla trochu šéfovat. Většina vtipů se dotýká asociálnosti ajťáků a protože každý nějakého takového podivína zná, seriál tím získává své kouzlo. Říkejte jim nerd, geek nebo ajťák, každopádně si s nimi užijete spoustu legrace.A k těmto postavám se přidá jeden typický šéf (v druhé sérii vystřídán svým synem, který pokrývá tu druhou polovinu možných šéfů) a jedna tajemná bytost. Nebudu prozrazovat více, seriál musíte vidět. Vtípky jsou doopravdy povedené a seriál má své kouzlo.

V současnosti běží ještě jeden seriál s podobným zaměřením, jenom ti asociálové nejsou počítačový machři, ale fyzici – The Big Bang Theory. Obecně mi ale přišel jako slabší odvar IT crowd.

V seriálu vystupují tři postavy. Hlavním hrdinou je Bernard Black, vlastnící malebné knihkupectví pyšnící se názvem Black Books (situované do Bloomsbury v Londýně). Bernard je původem z Irska a je v seriálu vykreslen přesně tak, jak si Iry Angličani představují. Po několika měsících v Irsku musím uznat, že ta představa není příliš vzdálená realitě. Jednoduše řečeno, Bernard nemá pozitivní vztah k hygieně, cigareta dotváří jeho image a nebylo dne, kdy by byl střízlivý.

Dále v seriálu vystupuje vlasatý vousáč Manny, který dělá Bernardovi asistenta a Fran – Bernardova kamarádka. Seriál krásně (dalo by se říci až dokumentárně) zobrazuje běžný den knihkupce. Abych nezapomněl, hlavní postava byla údajně inspirována jedním prodavačem v knihkupectví v Dublinu.

Seriál doporučuji shlédnout, zvláště pokud máte rádi typický britský humor. Některé dily jsou doopravdy výborné, bohužel je však celková úroveň seriálu velmi kolísavá.

Přestože koncert probíhal v malém klubu, který nebyl zcela zaplněn, kapela hrála perfektně. Co musím zvláště vyzdvihnout byl výkon zpěvačky, která byla naprosto famózní. Nutno vidět, nejde ani tak o zpěv, jako o projev a vystupování. Neuprosně pumpovala do publika energii. Kapela ji ani v nejmenším nenechala ve štychu, kytarista s basákem předváděli perfektní show – skoky s otočkou, skoky bez otočky, … Prostě bylo vidět, že je hraní baví a bavilo i publikum. Mrkněte na jejich profil na myspace.com, do konce roku by snad mělo vyjít i CD. Pokud budete mít možnost, nenechte si koncert této kapely ujít, nebudete litovat.