Kafka na pobřeží – Haruki Murakami

Po dlouhé době jsem měl trošku klidu a času a tak jsem si na dovolenou přibalil i knihu. Dlouho jsem vybíral, ale nakonec to padlo na Kafku na pobřeží, která se na mě z knihovny vyčítavě dívala už poměrně dlouho. Je to je jedna z těch knih, o nichž se při vydání docela hodně mluví a tak mě zajímalo, jaká nakonec bude.Haruki Murakami je japonský autor, takže jsem se těšil dvojnásobně. S japonskou kulturou nemám příliš mnoho zkušeností, mimo notoricky známých věcí a některé japonské věci jsou poměrně úchylné. Autor do japonštiny přeložil některá díla od Johna Irvinga nebo Trumana Capoteho, takže má minimálně docela slušný vkus. Nyní však již k samotné knize.

Knihu bych zařadil stylově někam mezi magický realismus. I když si myslím, že magický realismus v podání Gabriel García Márqueze bude pro naše končiny mnohem přístupnější, přece jenom se vychází z mystiky dané lokality a mnoho lidí v České republice s teorií duchů a přenášení mysli vycházející z japonské mytologie seznámeno není.

Hned od prvních stránek knihy vás autor vrhne přímo do děje a postupně vás nechává rozkrývat a poodhalovat motivy jednotlivých postav. Zhruba od třetiny knihy se poté ustálí rozvržení knihy na po kapitolách se střídající příběhy dvou lidí, které se na konci knihy protnou. Hlavní postavou je však pořád patnáctiletý kluk – Kafka Tamura. Zde je milý odkaz na literaturu vycházející z českých luhů a hajů. V první třetině se tedy střídá příběh Kafky, který se rozhodně utéct z domova a výpovědi několika lidí z vyšetřování vedeného armádou spojených států někdy těsně po 2. sv. válce. Jedná se o případ náhlého hromadného omdlení skupinky dětí, kdy se nepodařilo nalézt příčinu.  Posléze se druhou hlavní postavou stane jeden chlapec, který patřil k oněm omdlelým dětem.

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se v knize setkáme s trochu nadpřirozenými jevy a zápisky z vyšetřování jsou osvěžujícím zpříjemněním knihy a osobně jsem se moc těšil na nějaké rozřešení, které bohužel nepřišlo a bez nějakého uzavření celé tyto zápisky sloužily jenom k uvození nové postavy (no přeháním, ale stejně je autor bez povšimnutí odhodil). Stejně tak mi bylo líto, že si autor nepohrál do detailu s více věcmi a trošku je nerozvedl, respektive nezasadil do logického rámce. Takto prostě při čtení musíte přijímat daná fakta a nepřemýšlet nad nimy.

Později se v knize objeví duchové, mluvení s kočkama a místy se autor uchýlí k větší abstrakci a vy se tak dostáváte do úplně jiných světů. V nich se autor pohybuje přirozeně, ale ono provázání jednotlivých částí příběhů a přesunů mezi jednotlivými realitami mi přišlo nedokonalé – prostě to skřípalo.

Co se mi na knize asi nejvíce líbilo, byl fakt, že autor nešetří odkazy na západní kulturu. Dostane se tak na muzikanty z konce dvacátého století i antiku. A to mám rád. Děj se zaobírá nemožností úniku svému osudu, stejně jako například Oidipus, který je v knize hodně často odkazován.

V knize vás čeká i několik bizarností ve stylu Irvinga, jako například muž, který se narodil s ženským tělem (vypadá jako muž, ale má vagínu, ne však už větší prsa), ale je homosexuál, takže provozuje pouze anální styk s muži a vaginálně je tak vlastně panna. Avšak jak jsou u Irvinga tyto bizarnosti příjemné a lze je přijímat s obrovskou lehkostí, zde na mě působily dojmem jisté nucenosti.

Knihu přeložil Tomáš Jurkovič. Nevím nakolik je složité překládat z japonštiny, ale na prvních zhruba 100 stranách se mi nelíbila jistá stylistická nešikovnost, rozdílnost a zadrhávání. Poté jsem si na to buď zvykl a nebo byl zbytek knihy více vybroušený. Jinak se kniha četla docela příjemně a rychle.

Knihu určitě doporučuji k přečtení, zvláště máte-li kladný vztah k japonské kultuře. Přestože se dle mého názoru nejedná o nijak dokonalé dílo a ani převratnou knihu, určitě se vyplatí si ji přečíst a udělat si na ní vlastní názor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *